Když naše děťátko začíná chodit a hrát si, nadšeně s ním stavíme hrady, tančíme po bytě do padnutí a čteme dokola stále stejné knížky. Popíjíme kávu z dešťové vody a přikusujeme koláčky uplácané z písku. Při večerním úklidu zvládáme zuřivý křik malého vzteklouna, kterému se nechce uklízet, ani se jít mýt a spát už vůbec ne. Z postýlky k nám vztáhne svoje ručky a všechen křik je zapomenut. Blaženě si dítko přivineme do náruče s pocitem velikého štěstí.
S hrdostí pak vedeme naše dítě do první třídy. Nakoupíme barevné sešity a desky, i spoustu pastelek. Krásné přezůvky a teplákovou soupravu v sáčku s disneyovskými postavičkami. Po pár dnech školní docházky náš prvňáček stále nenosí domácí úkoly. Nenápadně se tedy na ně zeptáme, a zjistíme, že na ně přeci není čas. Musíme nejdřív spolu nasbírat ty kaštany a vyrobit z nich zvířátka, hrát si na psa a kočku a stavět po celém bytě domečky a pelíšky a rozlévat mléko. A nač se učit číst? To přeci dělá maminka. Je to trochu úsměvné a naše dítko tak roztomilé. Láskyplně jej přimějeme, aby za naší asistence četlo, psalo a počítalo. Náročný bývá i konec školního roku. Náš žáček přinese ty krásné bačkůrky celé roztrhané, tepláčky také. Měl nějaké desky na sešity? A jaký po něm chceme pytlík na tepláky? Žádný přeci nemá. Pak ze zahrádky přinese kytičku a pomůže umýt nádobí. Jak je to naše dítě milé!
S blížícím se přechodem na střední školu přestává mít zájem hrát s námi hry, cokoli vyrábět nebo se večer společně dívat na televizi, zato vzrůstá jeho odpor k učení.
Najednou je tady čistokrevný puberťák a roztomilé děťátko je definitivně pryč. Každý rozhovor s ním se podobá výslechu, kdy pubertální potomek vytrvale opakuje, že nic neví. Nebo naopak hlasitě vykládá každý detail a neustále se hlučně něčemu směje. Když náš středoškolák po příchodu ze školy hází věcmi a vrčí, na nic se ho raději neptáme. Mezi dveřmi podstrčíme oblíbené jídlo a tiše trpíme hluk ozývající se z jeho pokoje. Ze všech svých zbývajících sil se mu snažíme neustále pomáhat, ale ta pomoc začíná být nežádoucí. Dobře míněné rady jsou odsuzovány, zato se dostává čím dál více rad nám. Ohledně nemožného oblékání, neochotě pochopit sociální sítě. Přibývá hádek o nutnosti učení, potřebě domácích prací, výši kapesného a odjezdech na víkendy k neznámým kamarádům. Trpíme pak výčitkami svědomí, když náš pubertální potomek odjede na víkend k tatínkovi a my si oddechneme. Najednou nám začíná docházet smysl puberty. Je nutná proto, abychom se my, jako rodiče, dokázali odpoutat od dětí a nechali je jít svou vlastní cestou. Nezbývá nám nic jiného, než překonat sami sebe, dopřát dětem volnost a pevně věřit tomu, že základ mají dobrý. Vedli jsme je přeci ke slušnému chování, pracovitosti a učili je, že vzdělání je důležité. Někde to v nich jistě je. A také že ano. Po nástupu na vysokou školu znovu začínají doma pomáhat a komunikovat. A občas si i pro naši dobře míněnou radu a pomoc přijdou. A na Vánoce s námi zase peče perníkovou chalupu a dívá se na pohádky.